Blog dnes a tady?

TÝDEN.CZ

21. 9. 2017
Rubrika: O špatných věcech

Jak si stojí křesťanství v muslimských zemích?

Autor: . mirelay .

17.09.2010 11:46

Na různých Bloggech či pod články s tématikou islamismus v Evropě nacházím nazory, které říkají a nabádají k toleranci  islámu. Například: proč by nemohli mít mešitu v Hradci Králové, vždyť i v islámských zemích jsou tolerovány kosteli i křesťansví, proč by nemohli mít víc mešit a všude, je to mírumilovné náboženství, nebuďme tak netolerantní.....

a tak jsem se rozhodla podívat pod pokličku křesťanů v islámských zemích, jak si na tom stojí kosteli i křesťané třeba v tom turisticky profláknutým Egyptě? A co v Pakístánu, Súdánu na Jávě nebo Východním Timoru?

 

 
 
Při svém hledání jsem přiškla k článku, který byl zveřejněný na italských internetových stránkách, jeho originální znění najdete  ZDE
 
 

Soužití dvou vír nelze sloučit.

 

Libanon, Sýrie, Palestina, Jordánsko, mezopotamská oblast) který byl před islámským vpádem prosperující křesťanskou oblastí, a kde nyní přežívají pouze malé křesťanské komunity. Jen v Libanonu křesťané tvoří nezanedbatelnou část obyvatelstva. Podobně tomu bylo i na území současného Turecka, které v prvních křesťanských stoletích bylo úrodnou půdou, kde křesťanství přinášelo své nejlepší plody v liturgii, teologii a řeholním životě. Invaze seldžuckých Turků a dobytí Konstantinopole Mehmedem II. v roce 1453 vedly k založení Osmanské říše a téměř k úplnému vymizení křesťanů z poloostrova Malá Asie. V dnešním Turecku žije přibližně 100 000 křesťanů, mezi nimiž je i malý počet pravoslavných křesťanů žijících v okolí Fanaru, sídle cařihradského patriarchátu majícího čestné prvenství v pravoslavném světě.

Z historického pohledu můžeme konstatovat, že všude tam, kde byl islám nastolen vojenskou silou, jak ukazuje několik historických paralel, křesťanství, jež předtím bylo neobyčejně vitální a po staletí zakořeněno, prakticky zmizelo či bylo zdecimováno na nepatrné ostrůvky v bezmezném islámském moři. Není jednoduché vysvětlit, proč a jak se to mohlo stát.


Je třeba už od mala dětem vštěpovat, co je hlavní věcí v jejich životě - život podle Koránu

 

Džihád, válečnická tvář islámu

Podle islámského práva je svět rozdělen na tři části: dár al-harb (území války), dár al- islám (území islámu) a dár as-sulh (území mírových dohod) - to znamená země, se kterými byla uzavřena smlouva. [...]

K zemím, které náleží do skupiny „území války“, islámské právo nezná jiný vztah než „svatou válku“ (džihád). Pojem džihád označuje „úsilí“, a to ve dvou smyslech, které jsou stejně podstatné a nesmějí být odděleny. Ve svém prvotním významu, džihád znamená „úsilí“, které musí muslim vynaložit, aby byl věrný ustanovením Koránu a tak se zdokonalil ve svém „podřízení se“ (islám) Alláhovi. Ve druhém významu znamená „úsilí“, jež vykonává muslim, když „bojuje v zájmu Alláha“ proti bezvěrcům a zároveň šíří islám po celém světě. Džihád je zásadou nejvyšší důležitosti, a to do té míry, že je někdy přičítán k fundamentálním zásadám islámu jako jeho šestý pilíř.

Poslušnost k pravidlu „svaté války“ vysvětluje důvod, proč je historie islámu historií  nekončícího válčení za dobytí zemí bezvěrců. [...] Celým dějinám islámu vládne idea dobytí křesťanských zemí západní Evropy a Východořímské říše, jejíž metropolí byl Konstantinopolis (Cařihrad). Po staletí proti sobě stály islám a křesťanství v hrozných bitvách, které vedly na jedné straně k dobytí Cařihradu v roce 1453, Bulharska a Řecka, a na druhé straně k porážce Osmanské říše v námořní bitvě u Lepanta z roku 1571 (v této bitvě porazilo spojené španělské, benátské a papežské loďstvo flotilu Osmanské říše, která tak ztratila převahu ve Středomoří - pozn. překl; zdroj Encyklopedie Diderot).

Po bitvě u Lepanta ale dobyvačný duch islámu nevymizel. Islámský postup do Evropy byl definitivně zastaven až v roce 1683, kdy byla Vídeň osvobozena křesťanskými armádami pod vedením polského krále Jana III. Sobieského. [...] Faktem je, že více jak tisíc let byla Evropa v neustálém ohrožení islámem a dvakrát musela bojovat o přežití před vážným nebezpečím.

Tedy v celé své historii islám ukazoval svoji válečnickou tvář a dobyvačného ducha pro slávu Alláhovu. [...] Také proti „modloslužebníkům“, kteří si musejí zvolit mezi konverzí k islámu nebo smrtí. [...] S „lidmi knihy“ (křesťané, Židé a lidé ze Sáby), musí muslimové „bojovat, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi“. (Korán, Súra 9,29). [...]


Právo šaria a plody úspěchu z jeho konání!

 

Chráněný lid - ahl adh-dhimma

Podle muslimského práva jsou křesťané, Židé a stoupenci jiných náboženství, která se asimilovala s křesťanstvím nebo judaismem (tzv. Sábové), žijící v muslimském státu, podřadnou sociální skupinou, a to navzdory tomu, že mohou být stejné rasy, jazyka či  původu jako většinové muslimské obyvatelstvo. Islámské právo nezná pojetí národa a občanství, ale pouze pojem umma, což značí jediné islámské společenství. Z tohoto důvodu může každý muslim, neboť je příslušníkem společenství umma, žít v jakékoliv islámské zemi jako by to byl jeho domov. Stává se tak subjektem stejného právního řádu, má podobné zvyky a těší se stejnému společenskému postavení.

Na druhé straně ti, kteří patří k „lidu knihy“ jsou podřízeni principu dhimma, což je druh dvoustranné smlouvy, která se zakládá na faktu, že islámský stát poskytuje „lidu knihy“ právo obývat uzemí, toleruje jejich náboženství a zajišťuje ochranu před vnějšími nepřáteli. Tímto se „lidé knihy“ (ahl al-kitáb) stávají „chráněným lidem“ (ahl adh-dhimma). Za tuto ochranu musejí „lidé knihy“ platit daň z hlavy (džizja) islámskému státu, která je uvalena pouze na zdravé svobodné muže (netýká se žen, dětí, starých a nemocných). Dále je třeba platit poplatek z pozemků ve vlastnictví (charádž).

V otázce náboženské svobody má chráněný lid (dhimmi) zakázány pouze veřejné projevy víry, jako je vyzvánění zvonů, procesí s křížem, okázalé pohřby, veřejný prodej náboženských předmětů či jiných věcí, které jsou muslimům zakázány. Muslim, který se ožení s křesťankou nebo Židovkou, musí ženu nechat praktikovat její víru a také jíst pokrmy, které její náboženství povoluje, a to i tehdy, pokud jsou tato jídla muslimům zakázána, jako např. vepřové maso nebo víno. Lidé dhimmi mohou provádět údržby a opravy kostelů nebo synagog, které již byly postaveny, ale nemohou stavět nové modlitebny (s výjimkou případů, kdy je uzavřena smlouva umožňující jim vlastnit půdu), neboť by museli zabrat muslimskou půdu, která nemůže být nikomu postoupena, neboť se po muslimském tažení stala půdou zasvěcenou Alláhovi.

Korán potvrzuje, že „lidé knihy“ musí být vedle dvou výše zmíněných daní, podřízeni také dalším omezením jako povinnosti nosit zvláštní oděv, zákazu držení zbraně či jízdy na koni. Příslušník dhimmi nemůže sloužit v armádě, být státním funkcionářem nebo svědkem soudní pře mezi muslimy, brát si za ženu muslimku, být nadřízený muslimovi či vlastnit muslimské otroky. Nemohou dědit od muslimů ani muslimové od nich. Odkázání pozůstalosti je však povoleno.

Propuštění z dhimmy může nastat především z důvodu konverze k islámu. Na takové konverze však muslimové zejména v dřívějších stoletích nepohlíželi kladně, neboť ve svém důsledku znamenaly velkou ztrátu finančních prostředků, které plynuly přímo v závislosti na počtu „lidí knihy“ platících daň z hlavy a pozemků.

Ukončení příslušenství k dhimmě může také nastat v případě nedodržení smlouvy, To znamená tehdy, pokud se příslušník „chráněného lidu“ vzbouří proti muslimům, odmítne platit daně a poplatky, unese muslimskou ženu, nebo v případě urážky nebo rouhání proti proroku Muhammadovi a islámskému náboženství či pokud přiměje muslima ke konverzi od islámu ke svému náboženství. Podle závažností každého činu je udělen trest - zabavení majetku, uvalení do otroctví nebo trest smrti. V případě, že provinilá osoba přijme islám, jsou všechny tresty prominuty.


Indická dívka, která přežila svou smrt - pomsta ze cti


Důsledkem je eroze křesťanství

Je zřejmé, že podmínky po staletí přetrvávajícího režimu dhimma, pomalu vedly k téměř úplnému vyhlazení křesťanství v muslimských zemích. Občanská méněcennost, která zabránila křesťanům získat zaměstnání ve veřejné správě, a náboženská podřadnost, která zadusila náboženský život a jeho projevy bez možnosti rozvoje, znamenala pro křesťany nutnost emigrovat nebo v častějším případě pokušení konvertovat k islámu. Dalším důvodem byl fakt, že si křesťan nemohl vzít za manželku muslimskou ženu, pokud by nekonvertoval k islámu. To zčásti proto, že děti by musely být vychovávány v islámské víře. Svou roli také sehrála skutečnost, že se křesťan, který se stal muslimem, mohl velice snadno rozvést, zatímco křesťanství rozvody zakazuje. Negativně působilo rozdělení samotných křesťanů v muslimských zemích, často dokonce nepřátelství z důvodů příslušenství k církvím, které se od sebe lišili konfesí (chalkedonské a nechalkedonské církve) a ritem (syrsko-orientální, antiochské, maronitské, koptsko-alexandrijské, arménské, byzantské). Z těchto důvodů byla vzájemná pomoc a podpora takřka nemožná.

Režim dhimma trval déle než jedno tisíciletí, i když ne vždy a všude v tvrdých podmínkách, kdy křesťané nejenže neměli právo stavět nové kostely, ale ani obnovovat již existující, byť by chátraly nebo se zřítily. Pokud se nicméně stalo, že křesťané dostali povolení k výstavbě z dobré vůle muslimského správce, kostely nemohly být velkých rozměrů a musely být jednodušší a prostší než všechny jiné okolní budovy sloužící k náboženským účelům. Ty největší a nejkrásnější kostely musely být přestavěny na mešity. Tato přeměna znamenala, že tyto budovy již nemohly být nikdy obnoveny křesťanskou komunitou, protože svatyně, která se stane mešitou. nemůže sloužit k jiným účelům.

Důsledkem režimu dhimma byla eroze křesťanských komunit a konverze mnoha křesťanů k islámu z důvodu ekonomických, sociálních a politických, ať už šlo o získání lepšího zaměstnání nebo vyššího společenského postavení, účast v politickém či vojenském životě, nebo z důvodů neustálé diskriminace.

V posledních stoletích systém dhimma podstoupil některé změny, zčásti kvůli idejím občanství a občanské rovnosti před státem, které získaly pevné místo dokonce i v muslimských zemích. Nicméně v praxi jsou tradiční pojetí stále přítomna. [...] Křesťan, ať si to přeje nebo ne, je vtlačován zpět do pojetí dhimma, i když se tento termín již neobjevuje v současných zákonech ve velké části zemí s muslimskou většinou.

Abychom mohli porozumět současné situaci těchto křesťanů, musíme pohlédnout zpět do historie 19. a 20. století. V Osmanské říši, kde přetrvával feudální systém, byly v 19. století zavedeny reformy liberálního charakteru (tanzimat). Od druhé poloviny 19. století do konce první světové války vyvíjelo v arabském světě na poli literatury, jazyka a myšlení činnost Západem ovlivněné hnutí Znovuprobuzení (Nahda). Mnoho intelektuálů bylo ovlivněno liberálními idejemi.

Na druhé frontě si křesťané vytvořili silné vazby na západní mocnosti - zejména na Francii a Velkou Británii, které po rozpadu Osmanské říše získaly protektorát nad zeměmi, které této říši náležely. Pro křesťany to znamenalo jak získání širších občanských práv a náboženské svobody, tak kulturní povznesení.

V první polovině 20. století začaly vznikat různé politické strany a prosazovaly se sekulární, nacionalistické a socialistické tendence. V roce 1930 byla v hlavním městě Sýrie Damašku založena profesorem Michalem Aflazem, příslušníkem řecké pravoslavné církve, Socialistická strana arabské obnovy. V roce 1953 se tato strana sjednotila se Syrskou národní stranou, jež byla založena v roce 1932 Antunem Sa' adem. Ve zkratce řečeno, politické režimy ovlivněné liberalismem a západoevropským sekularismem začaly vznikat v různých islámských zemích.



Jeden ze zásahů islámistického teroru


Zrod radikálního islámu

Tyto události vyvolaly ostrou reakci islámského světa kvůli strachu, že sekulární ideje a „zkorumpované“ zvyky Západu, který se identifikuje s křesťanstvím, ohrozí čistotu islámu a také jeho samotnou existenci. Tato reakce byla živena silnou záští vůči západním mocnostem, které se opovážily zavést svůj politický systém do islámských zemí, jejichž lid tvoří podle Koránu ten nejlepší národ (Korán, s. 3,110), obec ummu, jež „vzývá k dobrému, přikazuje vhodné a zakazuje zavrženíhodné“. (Korán, s. 3,104).

Takto se zrodil „radikální islám“, který se postavil do role mluvčího muslimských mas, které byly tímto vývojem frustrovány. [...] Příkladem radikálního islámu je egyptská Asociace muslimských bratří (Hasan al-Banná, Sajjid Qutb, Abd al-Qadir), Mawdúdí Abú'l-A'lá z Pákistánu nebo Ájatolláh Chomejní v Íránu. [...]

ALT TEXT

 A Palestinian boy points his toy pistol towards the camera while playing at a recreational event organized by the radical Islamic movement Hamas in a school in Gaza City on September 21, 2009

Zkuste spálit Korán..... obrázek č. 2 budu jako táta...

 

Současná situace křesťanů v muslimském světě

Radikální islám, který usiluje o zavedení práva šaria v každém islámském státu, získává pevné pozice v mnoha muslimských zemích, kde se ovšem také nacházejí křesťané. Je evidentní, že šariatské instituce by život křesťanů učinily těžkým a jejich samotná existence by byla ve stálém nebezpečí. Toto je důvod hromadné emigrace křesťanů z islámských zemí na Západ. Jedná se o Evropu, Spojené státy americké, Kanadu a také Austrálii. [...]. Podle odhadu se počet arabských křesťanů, kteří emigrovali z Egypta, Iráku, Jordánska, Sýrie, Libanonu, Palestiny a Izraele za posledních deset let, pohy- buje okolo tří milionů, což čítá mezi 26,5 a 34,1 procenta odhadovaného počtu křesťanů, kteří v současnosti žijí na Blízkém východě.

Navíc nesmíme podceňovat nedávné tvrdé akce proti křesťanům v některých zemích s muslimskou většinou.

V roce 1996 byl v Alžírsku islámskými fundamentalisty brutálně zabit P. Claverie, oranský biskup. V roce 1999 potkal stejný osud sedm trapistických mnichů z Tibehirini. V roce 1994 došlo k vraždám čtyř Bílých otců a šesti řeholních sester z různých náboženských společenství. Nutno říci, že vraždy byly odsouzeny mnoha významnými muslimskými osobnostmi.

V Pákistánu, který má 156 milionů obyvatel a 96 procent populace tvoří muslimové, žije asi 3 800 000 křesťanů. Dne 28. října 2001 skupina muslimských fanatiků vstoupila do kostela sv. Dominika v Dahawalpuru a zastřelila osmnáct křesťanů. V květnu roku 1998 se zabil katolický biskup John Joseph v protestu proti právu o rouhání, které nařizuje trest smrti každému, kdo urazí proroka Muhammada, a to dokonce i pouhým slovem nebo činem či narážkou, ať už přímou nebo nepřímou. Když se například řekne, že Ježíš Kristus je Syn Boží, člověk uráží Muhammada, který prohlásil, že Ježíš nebyl Syn Boží, ale jeho „služebník“. Tyto zákony křesťany stavějí do nebezpečí smrti.

V Nigérii, kde 13 federálních států zavedlo islámské právo šaria, se několik tisíc křesťanů stalo oběťmi nepokojů. K vážným incidentům také dochází v jižní části Filipín a Indonésii, která je s 212 miliony obyvatel je nejlidnatější muslimskou zemí na světě. Náboženský útlak a nepokoje zakusili křesťané na Jávě, Východním Timoru či souostroví Moluky.

Nejtragičtějším příkladem je Súdán rozdělený na severní a jižní část. Sever je obývaný arabskými muslimy, v jižní části žije černošská populace vyznávající křesťanství nebo animistická náboženství. Od doby vlády prezidenta Džafara Muhammada Nimajrího, který v roce 1983 zavedl šariatské právo, je Súdán ve stavu občanské války. Muslimský Sever se snažil islámské právo zavést v celé zemi i na úkor jižní části, která se snaží o uchování a obranu své křesťanské identity. Sever často využíval vojenských sil, financovaných z prodeje ropy, k ničení křesťanských vesnic, zabraňování dodávkám humanitární pomoci a zabíjení dobytka, který byl pro mnoho obyvatel jižního Súdánu zdrojem obživy. Docházelo také k nájezdům, za nichž byly zvláště křesťanské dívky zavlečeny do severního Súdánu, znásilněny a prodány za otrokyně nebo jako konkubíny bohatým a starším súdánským mužům.

Podle zprávy Amnesty International z roku 2001 byla bilance občanské války na konci roku 2000 následující - dva miliony mrtvých a 4,5 milionů násilně vyhnaných. Desítky tisíc lidí byly terorem vzdušného bombardování, hromadných poprav a mučením donuceny opustit své domovy v oblasti Horního Nilu bohatého na ropné zdroje.

Nakonec musíme zmínit také často přehlíženou Saúdskou Arábii. Přehlíženou proto, že je největším vývozcem ropy do západních zemí, jejichž zájmem je nenarušovat vztahy s touto zemí. V Saúdské Arábii, ve které je uplatňován wahhábismus (směr usilující o přísnou čistotu islámu - pozn. překl.), není možné stavět kostely ani malé modlitebny. Také jakýkoliv projev nebo náznak křesťanské víry je zakázán pod přísným trestem. Proto je asi milion křesťanů pracujících v Saúdské Arábii násilně připraven o možnost praktikování své víry. Křesťané se mohou účastnit mše nebo jiných křesťanských setkání jen v sídlech zahraničních ropných společností, ale i tehdy musejí počítat s hrozbou ztráty zaměstnání. Saúdská Arábie ovšem utrácí miliardy petrodolarů, a to nikoliv na potřeby svých chudých obyvatel ani chudých v jiných muslimských zemích, ale k stavbě mešit a medres v Evropě (medresy - islámské náboženské školy, připravující muslimské duchovní a úředníky -pozn. překl.) a k financování imámů v mešitách ve všech západních zemích. Příkladem zde může být římská mešita na Monte Antenne, postavená z finančních prostředků hlavně ze Saúdské Arábie na pozemcích věnovaných italskou vládou. V samotném srdci křesťanství tak byla postavená největší mešita v Evropě.

***

Jaké jsou hlavní problémy, které mají  křesťané v Egyptě?

Největším problémem je získat povolení  ke stavbě kostela. Současná legislativa nabízí celou řadu možností ke stavbám mešit, ale klade téměř nezvládnutelné překážky stavbám kostelů. V roce 1934 náměstek ministra vnitra Muhammad al´Azabi stanovil  deset podmínek pro získání povolení ke stavbě kostela, které jsou stále platné. Uveďme  několik z nich: kostel nesmí být postaven na  zemědělské půdě; nesmí se nacházet v blízkosti mešity nebo památníku; pokud má být kostel vystavěn v místech obývaných muslimy, je třeba nejdříve získat jejich svolení; v příslušné oblasti musí být dostatečný počet křesťanů; v blízkosti staveniště se nesmí nacházet jiné kostely; bezpečnostní povolení nemusí být vydáno, pokud se v blízkosti nachází most či zde vede kanalizace nebo železnice;  dále je zapotřebí podpisu prezidenta republiky. Všechny tyto požadavky znamenají nepřekonatelné obtíže. Ve skutečnosti může uplynout více než deset let čekání na bezpečnostní povolení, zatímco mešity jsou spěšně budovány blízko pozemků, kde měl stát kostel, a stavební projekt tak naráží na další zákaz. Navíc není blíže specifikováno, kolik je nutno křesťanů pro získání povolení ke stavbě nového kostela. Pokud tedy například máte 1 500 křesťanů, vláda může říci, že tento počet nedostačuje, i když by jediná stovka křesťanů stačila k zaplnění kostela. (Otázka opis.: Existují podobná pravidla pro stavbu mešit v katolické (?) zemi?)

Být křesťanem v Egyptě není jednoduché, jde o život. Říká mladý muž

 

Ale neusnadnil prezident Mubarak získávání těchto povolení, když těmito případy pověřil místní úředníky?

Ano, svolil, aby povolení byla udělována místními úředníky a o rok později také nařídil, aby tato povolení byla vydávána místní územní správou. Ale na úřady byla delegována jen pravomoc týkající se oprava rekonstrukce kostelů. Povolení k stavbě nového kostela je stále přednostním právem prezidenta republiky. [...] Tato diskriminace v případech stavby kostelů vede křesťany k hořkému přesvědčení, že je stát považuje za druhořadé občany. Pro stát je křesťan bezvěrec, který nezná pravé náboženství nebo nemá pravou víru, a tedy není hoden, aby byl jeho hlas slyšen. V Egyptě žijeme s ponižující náboženskou diskriminací. [...]


Týká se diskriminace pouze stavby kostelů nebo také jiných aspektů společenského života křesfanů v Egyptě?

Týká se celého našeho života. Existuje diskriminace ve státních úřadech. Podle ústavy prezident musí být muslimem. Islámské náboženství tvoří základ egyptské legislativy. Dnes žádný křesťan nemůže být předsedou vlády, i když v minulosti jich bylo několik. Z dvaatřiceti ministrů jsou pouze dva křesťané - ministr financí a ministr životního prostředí. Starosta města nebo vesnice nemůže být křesťanem. Vysoké posty v armádě, policii a prezidentské stráži jsou obsazeny pouze muslimy. V diplomatickém sboru jsou stovky osob, ale jen dva nebo tři jsou křesťané. Žádný křesťan nemůže dosáhnout vysokého postavení u soudního dvora. Při soudní při je potřeba dvou svědků. Pokud je jeden ze svědků křesťan, soudce může odmítnout jeho svědectví, protože pochází od jinověrce. Rektoři univerzit musejí být muslimy. [...] V  zaměstnání je kariérní postup pro právě příchozího muslima rychlejší, než pro křesťana, který je v zaměstnání již několik let. Při  volbách v roce 2000 zapsala dominantní politická strana al-Watani na svoji kandidátku pouze tři křesťany z 888 kandidátů. Křesťan nesmí učit arabštinu, protože tento jazyk je spojen s islámským náboženstvím. Diskriminace v práci je patrná dokonce i na průkazech totožnosti, kde se uvádí i náboženské vyznání otce.


Image and video hosting by TinyPic
Fotka do alba muslimské rodiny

A jak je to v případě rozvodu?

Zákon přikazuje, že děti mají zůstat  s matkou. Pokud se ale chce rozvést otec,  protože se stal muslimem, jak se často stává, soudce rozhodne, že děti mají zůstat tam, kde je pravá víra, tedy u otce. Tak děti narozené původně v křesťanských rodinách vyrůstají v rodinách muslimských.

Je změna náboženství povolena?

Každý, kdo se stane muslimem, je vítán u výše postavených. Ti jeho průkaz totožnosti změní velice rychle, pomůžou mu v práci, s domem atd. Pokud se ale muslim chce stát křesťanem, nezůstává jen u odrazování všemi prostředky, ale celý život konvertity se ocitne v ohrožení. Věřím, že každý den se najde někdo, kdo konvertuje, ale není možné říci, kolika lidí se to týká. Byla by tu ochota zveřejnit statistiky, které by byly znamením, vítězství a slávy, ale církev by nikdy nemohla učinit toto rozhodnutí, protože by to způsobilo mnoho tragédií. Existuje soud, který v případě, že se Egypťan narodí jako nemuslim, a poté se muslimem stane a následně se chce opět vrátit k svému prvotnímu vyznání,  návrat povolí. Ovšem kdo je muslimem od narození, své náboženství nikdy nemůže změnit, pokud nechce být zbaven nároku na dědictví, vyloučen ze společnosti, ke které patří, a vystavit se v nebezpečí.“

 

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.32

Diskuze

. mirelay .

Tento blog je o nazoru dvou stran. Svet je castecne rozdeleny na PRO a PROTI.
blogg_2703.jpg
Oblíbenost autora: 7.48

O autorovi

A to je přece úplně jedno.

Kalendář

<<   září 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930