Blog dnes a tady?

TÝDEN.CZ

22. 11. 2017
Rubrika: O politice

Nedovolme další srpen 1968

Autor: . mirelay .

18.08.2010 16:10

Je mír pouhá přestávka mezi věčným válčením?

student

Motto: Teď když jsme se naučili létat v povětčí jako ptáci a potápět se ve vodách jako ryby, zbývá nám už jen jediné - naučit se žít na zemi jako lidé... George Bernard Shaw

Nabízím vám svůj vlastní příběh tak jak si jej pamatuji s odstupem desítek let. Čtěte jej s pokorou a pozorně, prosím, je to příběh nejen můj, ale především je to příběh naší společné, milované a znásilněné vlasti…

Úterý 20.srpna 1968 – PK třídírna uhlí

Mám noční, sedím v prosklené kukani nad vagony a sypu do nich ze zásobníku uhlí. Jsou k tomu dvě jednoduché klapkovité roury tzv. nohavice, ovládané tlačítkem nahoru, dolů a stop. Dělám úhledné hromádky a pomocí lanového vrátku popojíždím s vagonem vpřed. Když je plný, odjistím váhu na které ten plný vagon stojí a pomalu dosypávám na určenou hmotnost. Zvednu sypací nohavici, zatáhnu za páku váhy, která vyrazí údaje o táře, nettu a bruttu na vážní lístek, vsunu nový a lanem vrátku si přitáhnu další vagon. Spustím nohavici a plním další vagon. Velmi monotónní a uspávající práce. Elna Opatovice, Elna Hněvice, Tisová… ale i vývoz – Arsberg, Amberg a jiná místa, jak v NSR tak i v naší republice, denně poberou několik souprav s tříděným uhlím.

Kukaň, ve které sedím, je přilepená na kovové konstrukci nad kolejemi a nad ní se neustále doplňuje z jedoucího pásu stotunový zásobník, ze kterého průběžně odsypávám. Do velkého vagonu se vejde přes 50 tun, mám jich sedm na vrátku a když jsou naplněny, odtáhne je lokomotiva na jinou kolej a zařadí do vlaku, zatím co mně podsune a připojí na lano vrátku další várku.

Uhlí bubnuje o plech zásobníku, motory pásu řvou a hlučí. Když je zásobník zpoloviny plný, ztratí se to bubnování, uhlí se sype do uhlí a zůstává jen ten monotónní zvuk motoru, který občas doplní nepříjemný zvuk stěrače bubnu, když se na něj z pasu něco zachytí. Snažím se o to aby byl zásobník stále z té poloviny plný a hraju si s úhledností nasypání uhlí do vagonu, aby byl tzv. jako když střelí a nahlas si do toho zvuku zpívám. Zpívám si Gottovu Angelinu a nebo Suchého Krajinu posedlou tmou – krásně se to dá totiž řvát a v tom hluku motorů jsou slyšet nádherné odpovídající sbory.

Je okolo půlnoci, a už se mi chce příšerně spát. Přichází parťák a já jsem ráda, že se mohu hovorem probrat, vařím kafe a pomalu začínám vnímat co mi říká..... „a prej to jsou Rusáci a Němci, a prej i Američani… jsou tu s tankama, v laborce to zachytili na radiu, asi blbne Svobodná evropa… taková blbost… Rusáci Němci a Amíci… jak by se proboha spojili, a co by tu chtěli, na nás, na Češích…“

Zapojuji se do hovoru a ptám se, jak na to přišli proboha, proč zrovna tyhle tři státy, a on říká že mají údajně na tancích bílý hvězdy a pruhy… „Bílý hvězdy a pruhy?“ ptám se, „ale to je blbost, bílý hvězdy mají sice Amíci, ale pruhy? A jak do toho zapadají ti Němčouři?“ „Taky se mi to zdá blbost, jestli se nějak těma pruhama neoznačili, aby se poznali“, povídá parťák a pokračuje: „Jojo, to by mohlo být, já čet, že NATO má nějaký svoje označení pro případný společný zásah a nějaký má i Varšavská smlouva.....“ Náhle zmlkne… zbledne… a dodá „Ti parchanti!“

Zvedne telefon, volá dispečerovi a ptá se: Jaké označení má Varšavská smlouva? Bílý pruhy? A jsi si jistej? Tak to jsou voni… bratři… soudruzi… obsazují nás… ty svině rudý, bolševický! Tak to jsme totálně v prdeli, já to tušil, že nám to jen tak neprojde, ale že sem vtrhnou s vojskem… jak to chtějí zdůvodnit? Hajzlové!!!

Seděla jsem jako opařená a nechápala nic, bylo mi slabých 19, a politika bylo to poslední, co by mě zajímalo. Proč bych se měla bát Rusů a Varšavské smlouvy, vždyť jsme přátelé, nebo snad ne? Co se stalo, asi nás chrání před něčím, třeba se tu schylovalo k nějakému převratu… v hlavě se mi honí myšlenky a najednou stichnou motory.

„Máme jít na dispečink“, říká parťák a tak jdeme. Je tam už plno a všichni se tváří smrtelně vážně, připadám si jako na pohřbu. Náš mistr říká, že nás obsazují vojska Varšavské smlouvy. Všechna. Maďaři a Němci, Bulhaři, Rumuni… Poláci, ale hlavně Rusové.

Někdo říká, že to není možné, že jde asi o cvičení, že nemají důvod… další zase míní, že to jsou převlečení Amíci, že nám konečně dorazili na pomoc… ale všichni se u toho tváří smrtelně vážně a projevují strach o své rodiny…

 

A mistr pokračuje:

Kdo chcete a můžete, jeďte domů, jeďte ke svým ženám a dětem, provoz udržíme na minimu sami… pokračuje mistr, a chlapi se pomalu rozcházejí, ti co nemají auta si vyjednávají jízdu lokomotivou na nejbližší železniční stanici, odkud už se nějak dostanou dál do svých domovů…

mašina

Já zůstávám. Žiji u rodičů a ti se v ten samý večer vrátili z dovolené a vím že vyspávají. Ani není pro mě nikde místo, přednost mají tátové a mámy od rodin… Já tu tedy budu, a to zcela samozřejmě a dobrovolně, ještě s několika svobodnými kolegy a jednou kolegyní zajišťovat nouzový provoz. Rozcházíme se a nemůžeme se dočkat rána, radio nám nefunguje a zprávy mezi nás donáší průběžně parťák, získává je pevným telefonem na dispečinku od kamarádů co jsou doma (mobily nebyly).

Najednou poplach:

Máme ihned sundat a přeházet cedulky označující dispečinky, velíny a mistrovny, dát WC na dispečink, a nebo sklad na rozvodnu a obráceně… Rusáci jsou tady a chtějí zastavit náš provoz a tím ochromit republiku! Sundaváme cedule, prohazujeme je a uzamykáme vše, co se uzamknout dá… děláme to rychle, téměř v poklusu a nikdo moc nemluví. Dnes to zní příšerně naivně až směšně, ale byla to aspoň nějaká činnost v tom zoufalém nicnedělání a očekávání věcí příštích a my jsme skutečně prožívali jakousi euforii z toho, že tím tak nějak zastavíme tu okupaci ČSSR… při nejmenším do doby, než nám někdo přijde na pomoc.

Pak někdo přinesl kýbl s vápnem, píšeme na stěny budov a hlavně na vagony nápisy:

  • Se Svobodou za svobodu!
  • Ať žije Dubček!
  • Lenine vstávej, Brežněv se zbláznil!
  • Schovejte si slípky husy, přišli nás vyjídat bratři Rusi!
  • Okupanty, idite domoj!
  • Běž domů Ivane… atd… atd…
  • Zdravíme Prahu – jsme s vámi!

Středa 21.srpen 1968 – Západní Čechy

Je ráno, směna končí a my jdeme ven na autobusy. První co vidíme u brány jsou dva tanky, s namířenými laufy na nás. Na každém z nich stojí ruský voják se samopalem. Prohlížím si toho co je blíž, nehne brvou, je to holobrádek, tak okolo 20 let – později se ukáže, že byli mezi nimi i mladší, údajně záklaďáci okolo 17 let. Byli sem posláni ze všech koutů Sovětského Ruska, někteří neměli víc než 4 obecné, mnozí viděli prvně elektřinu a splachovací záchod.

Mlčíme a v tichosti nastupujeme do autobusů. Odjíždíme a cestou potkáváme všude tanky, nákladní auta a regulovčíky. Máme štěstí, nezastavují nás, té „milé výsady“ se dostalo těm, co nás ráno přijeli střídat do práce, zastavovali je a údajně museli někteří i vystoupit, a vojáci autobus prohledávali. My dojíždíme sice se zpožděním, ale přece jen domů.

Cestou jsme viděli jak v každém městě, městečku i vísce je po jednom až dvou, ale i více tancích, to podle úřadů v nich sídlících. Viděli jsme všude rozmístěné tanky. Jeden vždy stál s laufem namířeným na NV – Národní výbor (dnes Radnice) a další na SNB – Sbor národní bezpečnosti (dnes Policie ČR). Další míříly na soudy, či nádraží a ty u nichž to šlo byly i zakopány. Z každé kupole tanku vyčníval polovinou těla voják se samopalem v ruce. Okolo stály hloučky lidí z nichž se vždy někdo snažil s okupanty komunikovat.

I u nás to tak je. Vystupujeme na autobusovém nádraží a zdálky vidíme tank namířený proti budově SNB… okolo shluk lidí, střídavě volají na vojáka a ptají se, co tu chtějí…

 snek

pokračování zde

***



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  5.75

Diskuze

. mirelay .

Tento blog je o nazoru dvou stran. Svet je castecne rozdeleny na PRO a PROTI.
blogg_2703.jpg
Oblíbenost autora: 7.48

O autorovi

A to je přece úplně jedno.

Kalendář

<<   listopad 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930